Jak efektivně zapojit občany do rozhodování o rozvoji obce? Poznejte 6 stupňů participace, od nejhoršího (manipulace) po nejlepší (společné rozhodování). Inspirujte se příklady dobré praxe z ČR i zahraničí a zjistěte, jak dosáhnout skutečné spolupráce s občany.
Zapojení veřejnosti do spolurozhodování o věcech veřejných je v moderní samosprávě stále důležitější. Mnoho měst a obcí se hlásí k principům udržitelného rozvoje a prohlubování partnerství mezi úřadem a občany, například skrze principy vycházející z dokumentu místní Agenda 21. Přechod od tradičního modelu "úřad rozhoduje" k modelu "úřad a občané rozhodují společně" však není jednoduchý. Zkušenosti z praxe ukazují, že existují různé úrovně zapojení veřejnosti, které se liší mírou vlivu občanů na rozhodování. Následující text popisuje 6 stupňů zapojení veřejnosti, seřazených od nejméně efektivního k nejlepšímu:
1. Manipulace: Úřad rozhodne, neinformuje, neptá se.
Toto je bohužel stále častý jev. Úřad rozhodne o nějaké záležitosti (např. výstavba parkoviště, změna územního plánu) bez jakékoliv konzultace s občany a ani je o svém rozhodnutí neinformuje. Pramení to z přesvědčení, že veřejnost dané problematice nerozumí, nebo že je rozhodnutí natolik "jasné", že není třeba s ním nikoho obtěžovat. Často se argumentuje časovým presem, ale ve skutečnosti jde o nedostatek vůle komunikovat. Mnoho politiků a úředníků bohužel vnímá komunikaci s veřejností jako zbytečnou přítěž, nikoli jako nedílnou součást své práce.
2. Informování bez zpětné vazby: Úřad rozhodne a informuje.
Oproti předchozímu stupni je zde alespoň snaha o komunikaci. Úřad informuje občany o svém rozhodnutí (např. prostřednictvím tiskové zprávy, článku na webu), ale neočekává žádnou zpětnou vazbu. Komunikace je jednosměrná, úřad "vysílá", ale "nepřijímá".
3. Alibistické projednání: Úřad rozhodne, projedná, ale nic nezmění.
Úřad si uvědomuje, že by měl s veřejností komunikovat, ale nechce měnit již hotové rozhodnutí. Uspořádá veřejné projednání, ale veškeré připomínky a návrhy občanů "smete ze stolu" pomocí různých protiargumentů. Projednání je pouhou formalitou, o výsledku bylo rozhodnuto předem. Úřad se tváří, že dal občanům možnost se vyjádřit, ale ve skutečnosti je ignoruje. Často se argumentuje tím, že změna by byla příliš nákladná, zkomplikovala by termíny, ohrozila by dotace apod. V podstatě se říká: "Buď to bude tak, jak jsme to vymysleli, nebo to nebude vůbec."
4. Formální participace: Úřad rozhodne, projedná a možná upraví.
Zde už je patrná určitá snaha o zohlednění názorů občanů. Po veřejném projednání úřad uzná některé připomínky a provede dílčí úpravy projektu. Problém je, že původní zadání (rozhodnutí úřadu) bylo vytvořeno bez konzultace s veřejností, takže úpravy jsou často neefektivní, neekonomické a někdy i technicky obtížně proveditelné. Úřad se brání větším změnám, protože by to znamenalo zbytečnou práci a náklady.
5. Skutečná konzultace: Úřad nejprve projedná, pak rozhodne a informuje.
Tento stupeň představuje zásadní posun. Úřad si uvědomuje, že je důležité projednat záměr s veřejností před tím, než se začne s jeho realizací. Vytipuje cílovou skupinu (např. obyvatele dotčené ulice, rodiče dětí z dané školy) a s nimi projedná zadání projektu. Teprve poté se projekt zpracuje a veřejnost je informována o jeho realizaci. Tento postup je mnohem efektivnější, protože se předejde mnoha problémům a nedorozuměním.
Příklad dobré praxe (ČR): Mnoho českých měst a obcí má propracovaný systém participace občanů. Pravidelně pořádají veřejná projednání, využívají online nástroje (např. ankety, diskusní fóra) a zapojují občany do rozhodování o rozpočtu (participativní rozpočet). Důležitá je i zpětná vazba – úřady aktivně reagují na podněty občanů a informují je o tom, jak s nimi naložily. Konkrétní příklady lze nalézt u měst jako Litoměřice, Vsetín, nebo Praha 7.
6. Spolupráce a spolurozhodování: Veřejnost navrhne, úřad projedná, rozhodne, znovu projedná a případně upraví. Informuje a realizuje.
Toto je nejvyšší stupeň participace. Úřad ve všech krocích umožňuje občanům formulovat své potřeby a aktivně se podílet na rozhodování. Nejde o to, realizovat každý nápad, ale o to, najít společně nejlepší řešení, které bude v souladu se strategií rozvoje obce a bude přijatelné pro co nejširší okruh občanů. Proces vypadá následovně:
- Občané navrhnou: Občané sami přicházejí s nápady a podněty.
- Úřad projedná a rozhodne: Úřad návrhy posoudí, projedná je s odborníky a rozhodne, které z nich jsou realizovatelné.
- Znovu projedná a případně upraví: Vybrané návrhy se znovu projednají s veřejností, aby se doladily detaily a získala se co nejširší podpora.
- Informuje a realizuje: Úřad informuje občany o výsledku a zajistí realizaci projektu.
Tento proces se může zdát složitý, ale ve skutečnosti vede k efektivnějšímu a transparentnějšímu rozhodování. Občané se cítí být součástí komunity, mají pocit, že se s jejich názory počítá, a jsou ochotnější se podílet na rozvoji obce.
Příklad dobré praxe (zahraničí): Existuje řada inspirativních příkladů ze zahraničí. Město Porto Alegre v Brazílii je známé svým participativním rozpočtem, kde občané rozhodují o významné části městských financí. Další příklady zahrnují crowdsourcingové vytváření legislativy (např. Island) nebo komunitní plánování v některých městech USA a Kanady.
Cílový stav: Společné rozhodování a sdílení zdrojů.
Ideální stav participace nastává, když veřejnost a úřad sdílejí veškeré zdroje (informace, data, finance) a společně rozhodují o jejich využití. To vyžaduje vysokou míru důvěry, otevřenosti a ochoty ke spolupráci na obou stranách.
Závěr:
Mnozí si možná myslí, že stačí "správně" vymyslet řešení a pak ho realizovat, bez ohledu na názory občanů. To je ale velký omyl. Dlouhodobě nelze dělat "správné" věci pro veřejnost, aniž bychom s ní komunikovali. Občané potřebují mít možnost se vyjádřit, pochopit důvody rozhodnutí a podílet se na hledání řešení. Jinak i objektivně sebelepší výsledek nepřijmou, protože nebudou mít pocit, že se s nimi počítá.
Je také důležité zdůraznit, že participace by neměla být pouze formální nebo omezená na malé, méně významné projekty. Často se stává, že úřad s velkou pečlivostí projedná s občany drobný projekt, například v rámci participativního rozpočtu (nová lavička v parku, oprava chodníku), ale zásadní strategická rozhodnutí, která budou mít mnohem větší a dlouhodobější dopad na život v obci (např. změna územního plánu, výstavba velkého obchodního centra, nová dopravní infrastruktura), jsou přijímána bez adekvátní participace, nebo až ve fázi, kdy už je na zásadní změny pozdě. Skutečná participace musí zahrnovat i tato klíčová rozhodnutí a musí probíhat včas, ideálně již ve fázi záměru a přípravy.
Pro veřejnou správu platí jednoduché pravidlo: Dělat správně věci správně znamená také je správně komunikovat.
A pro participaci platí ještě jedno: S participací je nutné začít co nejdříve. Není dobré čekat, až bude hotový projekt. Participace musí začít už ve fázi zadání, aby se předešlo zbytečným problémům a nedorozuměním. Cílem participace není jen vybrat nejlepší variantu, ale také dosáhnout shody a vytvořit pocit sounáležitosti.